Džihád a světový teorismus
Kdo bude vítěz letos?
NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
Nejlepší:
Tablo
- Školní
časopis na webu -
Školní webové
stránky -
Třídní
stránky -
Profesorské
stránky
Co je to Džihád? Arabský pojem vztahující se k Islámu, v poslední době často zmiňovaný ve sdělovacích prostředcích, v souvislosti se světovým terorismem, v souvislosti s různými podobami odporu proti vládám. Slovo Džihád je nesprávně překládáno jako svatá válka, vysvětlováno jako synonymum násilí a teroru, násilného šíření víry a hlavně nenávisti muslimů k Západnímu světu.
Slovo džihád by se dalo přeložit nejlépe jako snaha, píle, či úsilí – a to snaha být správným muslimem (bůh stvořil všechny lidi jako muslimy a jejich úkolem je jít po správné (přímé) cestě, jen jinověrci z této cesty sešly a proto je nutno je na tuto cestu opět přivést). Rozlišujeme základní čtyři typy džihádu:
1) Džihád srdcem (al-džihád bi’l-kalb) > týká se neustálého prohlubování osobní zbožnosti, přemáhání hříchu a pokušení, kterému Bůh muslima průběžně vystavuje;
2) Džihád jazykem (al-džihád bi’l-lisán) > týká se podpory a šíření Pravdy misijní činností a poukazů na špatnosti;
3) Džihád rukou (al-džihád bi’l-jad) > zahrnuje především obecné prospěšnou a charitativní činnost;
4) Džihád mečem (al-džihád bi’s-sajf) > ve smyslu prosazování islámu různými podobami násilí, ať už represemi vůči bezvěrcům na území islámu, vedením války za šíření víry, bojem proti strůjcům rozkladu zevnitř, nebo obranou proti vnějšímu nepříteli.
Obecně uznávaným správným výkladem náboženských pojmů jsou věcné právní směrnice Šarí’a, vyplývající z koránu a sunny, tedy dvou zdrojů transcendentní povahy a jednoho zdroje lidského intelektu, tedy islámské právní vědy fikh.
Džihád jako prostředek k šíření víry je chápán jako boj za boha, bez obohacování se z kořisti, klasického drancování a plenění ve stylu „nájezdů“, tento boj má určitá pravidla, například se nesmí používat otrávené šípy, nesmí být nepříteli otrávena voda, nepřítel nesmí být upálen nebo utopen, pokud existuje jiný způsob, jak dosáhnout vítězství. Motivací muslimů je sama skutečnost, že bojují za boha, tedy odpuštění předešlých hříchů, možnost mučednické smrti a následné boží odměny (posmrtný život „na nejvyšší úrovni“). Muslimům je výslovně zakázáno vést jiné útočné války než za šíření víry, tedy za boha.
Nezanedbatelnou roli v odhodlání islámských bojovníků (mudžáhidů) hraje též příslib boží pomoci v případě hrozící porážky, pročež se muslimové často vrhali (a vrhají) do na první pohled ztracených bitev, čímž tak zaskočí protivníka počítajícího s jasným vítězstvím, že ten je nakonec poražen (za všechny uveďme bitvu u Badru (624), kde muslimská armáda šla do boje proti čtyřnásobné převaze armády Kurajšovců a přece zvítězila). Efekt mohl však být i opačný, když si muslimové mysleli, že se nic nemůže stát, že bůh zajistí vítězství, ale byli poraženi, což bylo potom považováno za boží trest.
Svět je podle islámské věrouky rozdělen na dvě části – území islámu (dár al-islám) – tam, kde se uplatňuje islámská moc a boží zákon (šarí’a) a území války (dár al-harb) – zbytek světa. Některé právní školy připouštějí i třetí kategorii – území příměří (dár as-sulh), nebo území dohody (dár al-ahd), tedy stav, kdy nevěřící uzavřou s muslimy dohodu, na jejímž základě jim zůstane majetek i práva, za což muslimům platí.
Velkou otázkou, po staletí diskutovanou islámskými teoretiky i praktiky, je míra povinnosti účastnit se džihádu mečem, obranného i útočného. Podle nejradikálnějších teoretiků je účast na útočném i obranném džihádu povinná bez rozdílu pro všechny. Ti trochu umírněnější tvrdí, že účast na útočném džihádu není povinná, je to však bohulibá záležitost, takže každý správný muslim by se měl sám snažit, aby se ho mohl zúčastnit, obranný džihád je však povinný pro všechny. Z povinnosti aktivního džihádu (jde-li o kolektivní povinnost) jsou vyjmuti nezletilí, nemocní, ženy a otroci.
V poslední době často opomíjenou skutečností je, že džihád nemá právo vyhlašovat ani světský vladař (Saddám Husajn, válka v Perském zálivu, 1991), ani řadový muslim (Usáma bin Ladin), touto pravomocí disponuje pouze nejvyšší náboženský orgánu daného státu – rada duchovních, jejíž doporučení zplnomocňuje světskou moc k fyzickému vykonání džihádu.
Džihád, jako ozbrojený boj probíhal ve velmi nedávné minulosti, dosud probíhá a s největší pravděpodobností bude ještě nějaký ten pátek probíhat dál. Za všechny připomeňme boj proti koloniální zprávě (převážně francouzské) v severní Africe v padesátých letech dvacátého století, dosud pokračující boj Palestinců proti „utlačovatelskému“ státu Izraeli, který byl roku 1948 evropskými mocnostmi zřízen na jejich území jako nové „konečné řešení židovské otázky“ nebo například boj proti Sovětské okupaci Afghánistánu a jeho loutkové socialisticky vypadající vládě v letech 1980 až 1990, kde mudžáhidové nakonec zvítězili, deseti lety bojů vyčerpaní okupanti odešli s nepořízenou a zanechli spustošenou zemi. Nezanedbatelnou roli však hrála pomoc od USA, které studenou válku z poloviny vyhráli právě v Afghánistánu. Tato pomoc se ovšem do budoucna moc nevyplatila, dodané zbraně byly po skončení studené války obráceny právě proti Západu, stejně jako zbraně dodané během Irácko-Íránské války Iráckému vůdci Saddámu Husajnovi, který se tehdy jevil Západu jako čerstvý vítěz revoluce ve své zemi, během níž eliminoval legitimní vládu, ale i Východem podporované komunisty, vystupoval spíše jako voják, než islamista. Zkrátka vypadal jako lepší volba než vítěz íránské revoluce, Ájatolláh Chomejní, (který se pro změnu vypořádal s proamericky orientovaným šáhem Rezi Páhlavím,) hlavním motivem jehož revoluce byla přímo nenávist vůči americkému imperialismu a který zastavil dodávky ropy. Po nerozhodném skončení tohoto konfliktu Irák napadl sousední ministát Kuvajt aby se zmocnil zdrojů ropy, což Západ nemohl dopustit, a tak vytáhl do boje proti svému bývalému spojenci.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát